Navštivte naši chovatelskou stanici na Facebooku ↑
KRYTÍ JARO/LÉTO 2020 ZRUŠENO!
- pouze KRÁTKÉ varianty srsti
- termín krytí: ?, doba odběru: ?
Očekáváme štěňátka silných koster, přesto ideální výšky, dobrého pigmentu a kvality srsti. Povahou vhodná pro aktivní zájemce. Budou po rodičích negativní na DM a MDR1.
Matka: EVOLET SAGA Beli Andeo DKK0/0, DLK 0-0, DM neg., MDR1 neg., FGF5 neg., DNA profil, krátkosrstá, výška 59 cm, perfekní pigmentace a výborná kvalita srsti. Saguška má temperamentní povahu, je absolutně nebojácná, všechno zvládá s naprostým přehledem. Miluje aportování, nejraději by byla pořád v pohybu :) Je to fena silné kostry, přesto ideální výšky a elegantního vzhledu. Sagu jsme si přivezli ze Srbska, je tak nepříbuzná k velké časti české populace. Maminka pochází z polské chovatelské stanice, tatínek žije v Itálii, kam byl importován z Holandska.
Otec: ADWIN Donnevara DKK 0/0, DLK 0-0, DM neg.*, MDR1 neg.* , krátkosrstý, výška 65,5cm, perfektní pigmentace . Adwin - to byla láska na první pohled! Prostě jsme ho uviděli a bylo jasno :) Impozantní, krásný, elegantní. Pro mě ideální představitel krátkosrtého psa, silný, přesto pohyblivý, ideální výšky a výborné kvality srsti. Adwin má velice úspěšné rodiče (jeho tatínek Barnet boduje i na poli pracovním, dne 2.11.2018 složena zkouška IPO -2!), více o nich, a všech dalších předcích, se můžete dozvědět v interaktivním rodokmenu ZDE.
Naše idea
Níže je galerie předků Adwina a Sagy (zdroj: www.pedigreedatabase.com). Je to pro přehlednost jen úzký výběr, ale jde přesně o ten typ psů, co se nám líbí a jaký bychom rádi v naší malé chovatelské stanici v budoucnu odchovávali. Každý máme nějaké představy, samozřejmě v rámci standardu, jak by plemeno mělo vypadat a jakým směrem by se mělo ubírat. Ze současného, spíše západního trendu dlouhosrstých psů, nejsem tak úplně nadšená. Ano, jsou krásní, jsou líbiví, ale v huňatých chlupech se schová plno vad a nedostatků. Je tak těžké, pro opravdu typického krátkosrstého jedince, uspět mezi dlouhosrstými. Přesto jsme se rozhodli chovat právě tyto krátkosrsté bílé ovčáky, výstavy totiž nejsou zdaleka naší prioritou. Chceme pomoci uchovat vzhled bílého ovčáka v takové podobě, v jaké v historii začínal. Byl to pes schopný pracovat, tudíž agilní, se správnou kosterní stavbou. Extrémy a snaha o šlechtění na některé znaky už napáchaly mnoho škod u jiných plemen. Proto doufám, že Bílý švýcarský ovčák, který se momentálně dostává do popředí zájmu, přežije i do dalších generací takový, jaký je: veselý a zdravý psí společník s všestranným využitím a přirozeným ovčáckým vzhledem.
Historie bílého ovčáka
(zdrojem byl a kompletní historii plemene naleznete na Klubu bílého ovčáka: www.bily-ovcak.cz)
První němečtí ovčáci, kteří se objevili na výstavách byli bílí. Byl to zejména pes Greif narozený 1879 v majetku barona von Knigge, který ho vystavoval v letech 1882 –1887 v Hannoveru. Jelikož Greif měl vzpřímené uši (což bylo v té době vzácností ) byl použit k dalšímu chovu. A tak se stalo že Greifova vlkošedá dcera Lene vrhla 1. ledna 1895 slavného psa Hektora Linkshreina, který byl jako první zapsán do plemenné knihy německých ovčáků. Tohoto psa později koupil Max von Stephanitze a přejmenoval ho na Horanda von Grafrath (takováto přejmenování v té době byla běžná). Pro nás je důležité, že zakladatel moderního chovu německých ovčáků měl bílého dědečka a v prvních 15-ti letech čistokrevného chovu německých ovčáků z třiceti psů určených k chovu vzešlo 18 bílých potomků. Na černobílém obrázku je pes GREIF, na probarveném je pes LOBO White Burch, který byl jako první roku 1970 importován do Švýcarska.
Podmínky a odchov štěňátek bílých ovčáčků......
Naši psi jsou naší rodinou, jsou stále s námi, ať jedeme kamkoli nebo děláme cokoli. Můžeme si to lehce dovolit, protože v současnosti máme dvě fenky a tento počet rozhodně nehodláme navyšovat. Nikde u nás neuvidíte žádné kotce ani mříže, základem je možnost absolutně volného pohybu. Máme sice zahrádku, ale vycházky a různé aktivity jsou u nás denní pravidelností - je to naše obrovská společná vášeň! Psi mě - i manžela, provázeli odmalička. Ovšem o chov a vše, co k tomu patří, jsem se začala aktivněji zajímat od roku 1999. Tehdy jsme si do rodiny pořídili štěňátko československého vlčáka s průkazem původu a kynologie se stala mým největším koníčkem a životním stylem. S touto fenkou jsem měla tři vrhy. Poslední vrh, v pořadí čtvrtý, který se narodil přímo v mé chovatelské stanici, byl již s mojí a manželovou fenkou flatíka, to byl rok 2015. Není to mnoho, ale přímo odchov štěňátek nebyl až tak prioritou, nebo nebyly vhodné podmínky a také jsme vlastnili i pejsky - samce. Například mého prvního bílého psa Alfa se mi podařilo zdárně uchovnit a všechny jeho potomky doteď považuji i tak trochu ,,za své,, .......
O to více se snažím, aby každý potencionální vrh byl něčím přínosný. Pro tento druhý Saguščin vrh, jsem vybrala českého psa, protože z mého pohledu máme jedny z nejlepších krátkosrstých psů (základy českému chovu dali opravdu kvalitní jedinci!), tak proč to nevyužít, zvlášť, když si to se Sagou, jakožto importovanou fenou, můžeme kvůli její nepříbuznosti dovolit. Budou-li následovat se Sagou i nějaké vrhy příští, pak jsem rozhodlá pro zahraniční krytí z důvodu přilití i nějaké jiné krve do české populace. Chovatel by se měl snažit v první řadě Chov někam posouvat, vylepšovat a ne krýt psem bez rozmyslu, nebo jen pro to, že je blízko! A to spousta chovatelů stále nedělá, což je škoda.
Co se týká přímo odchovu štěňátek, na svět příjdou v našem obývacím pokoji. Zajištujeme jim po celou dobu, kdy jsou u nás, nepřetržitou péči, kdy na to padne nejen naše veškerá dovolená a zaručujeme jim tak plnou socializaci, takže štěňátka od nás odchází do světa plně vybavena všemi potřebnými zkušenostmi. Upřednostňujeme aktivní majitele.
Beli Andjea Dzika Banda a vrh E - Beli Andjeo (Saguška ve věku 3 týdnů)
Než si pořídím psa..........
..........zjistil jsem si o daném plemeni dostatek informací, přečetl jeho historii, tuším jeho potřeby.............
zdroj: Stanislava Čermáková, úvodník Pes přítel člověka č. 10, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Středoasiat není jen „větší pes“, border kolie není jen „černobílý pes“…
Kdysi jsem se na výcvikovém táboře vsadila, že kozu pasoucí se u jedné z chat vedle cvi...čáku naučím za týden jít po stopě. Stalo se. Můj potkan aportoval, jezdil se mnou denně autobusem do školy, náš kocour aportuje, umí sedni, lehni… Jistě znáte velké množství zvířecích druhů ne zcela typických pro výcvik, které bravurně běhají přes překážky, splní x povelů, umějí mnoho triků… Ano, v té době jsem měla pocit, že prostě naučit lze kohokoli cokoli, v čem by měl být problém zvláště pak u psů?
Dnes jsem hluboce přesvědčená, že všechny psy člověk může a má naučit základní poslušnosti, aby nebyli nebezpeční, obtěžující, nezvladatelní. Aby si nevšímali na procházkách cizích lidí, psů, kteří si nevšímají jich, ale… Ale mnoho dnešních problémů v soužití se psy, mnoho nezvladatelných psích „agresorů“, psů se separačních úzkostí či s nálepkou dalších „odchylek“ od představ či běžného chování vzniká jen díky NEZNALOSTI a absenci POKORY u lidí. O psy prostě vůbec nejde. Koza či kráva byly šlechtěny na vyšší dojivost, rychlý růst, lepší maso, ale pes napříč plemeny nemá obecně jen JEDEN typ chování podporovaný výběrem chovatele. Téměř každé plemeno mělo jasnou definici povahových vlastností a pracovních dovedností (ty vzhledové nejsou nijak podstatné, jsou snadno ovlivnitelné, poměrně rychle měnitelné a pro nás teď i nepodstatné). A selekce trvala ne pár vrhů či generací, ale dlouhá desetiletí i staletí. Velmi tvrdá selekce, v našem prostředí a době pro někoho naprosto nepředstavitelná, pro některé nepřípustná, ale jen díky ní odváděli psi práci, pro kterou byli chováni. Jen díky ní mohli přežít a stali se pomocníkem člověka. Kupříkladu takový středoasijský pastevecký pes staletí hlídal stáda, bránil je na základě svého vlastního rozhodování, byl nucen se sám o sebe starat. Ano, musel respektovat lidi ze své vesnice, rodiny – respektovat, nikoli aportovat, poslouchat na první dobrou. Tvrdit tedy dnes, že díky „socializaci“ můžete a máte mít asiata na volno v parku, aby chudák netrpěl samotou (byť se svou rodinou) a mohl si hrát s cizími psy a lidmi, je nejen mylná, ale vrcholně nebezpečná! Border kolie také není jen roztomilý černobílý pes, ale především pracovní pes. Ostatně jak píše skvělá Carol Priceová: „Nejlépe si přítomnost pracovního instinktu u border kolie představíte takto: kdyby byla border kolie jako plemeno cukrový špalek a vy byste ho přelomili, tak ať byste ho zlomili na jakémkoli místě, byly by v něm pracovní instinkt a pracovní chování vždycky vidět. Tak silně je totiž má tento pes zakořeněné v genech. Majitelé leckdy žasnou nad tím, že u některých psů jsou tyto instinkty a chování velmi aktivní a intenzivní, zatímco u jiných – někdy i sourozenců ze stejného vrhu – jsou spíše geneticky utlumené (a právě tyto rozdíly, které se u tohoto plemene vyskytují dost často, dokážou člověka zaskočit.) Může se totiž stát, že u jeho první kolie, nebo i několika kolií po sobě, se pracovní instinkt, osobnost a chování projevují jen minimálně – ba téměř zanedbatelně. A jelikož jsou to tak příjemní společníci, začne si myslet, že to je „kolií norma“ a že všechno, co se vykládá o tom, jak mohou být tihle psi problémoví a těžko zvladatelní, je nesmysl… Pak ale jednoho dne dostane úplně jinou border kolii, takovou, která má pracovní instinkty a chování na genetické stupnici daleko výš – nebo je dokonce přesahuje! Najednou má doma psa, jehož smysly jsou natolik vystupňované a „sociální mozek“ natolik nefunkční, že se zmítá v neustálém víru strachu a zmatků, jakmile vykročí ven do světa za dveřmi. A prásk! Majiteli se rázem otevřou oči. Pokud máte takovou border kolii, můžete si být jisti, že nejste sami. Spousta těchto odchylek u pracovní osobnosti i sociálního chování psa souvisí nejen s individuálním chovem, ale i s komplexnější problematikou toho, jak nebo proč se jeho instinkty geneticky zapnuly s mnohem větší intenzitou, zatímco u jeho sourozenců se to nestalo. Myslím si, že v evoluci psích plemen se stává velmi často, že se někdo rozhodne pro určité genetické rysy, které u psa nejvíc oceňuje nebo vyžaduje pro konkrétní pracovní účel, a po nějaké době zjistí, že s nimi souvisí i určitý typ genetické osobnosti. Dříve se předpokládalo, že geny u jakéhokoli živočicha jsou prostě statickým souborem rysů a vlastností, které jsou předávány podle stále stejného vzoru z jedné generace na druhou, dnes víme, že jsou mnohem složitější.“
Také si pamatuji dobu, kdy jsem chtěla dokázat, že mohu umět se psy mnohé – prostě naučím trik, složím zkoušku s tím a tím plemenem, navzdory danému, ale byla to jen pro plemeno příslovečná medvědí služba. I to je důvod, proč se svým moskevákem neskládám žádné zkoušky, ač by to nebyl problém. Dávat tak lidem vzkaz, že je ideální na výcvik a zvládne vše? Že je to stejný pes jako čivava, jen trochu přerostlý? Lidé totiž neuvidí, kolik je za tím práce, důslednosti a zodpovědného chování. A je mi jen strašně smutno, když sleduji, jak se rozhodčí na výstavách s jedinci tohoto plemene mazlí, jak někteří jedinci nehlídají, milují cizí lidi… A to hned ze dvou důvodů: proč si pak pořizovali moskeváka, plemeno šlechtěné na hlídání, na samostatnou obranu majitele a jeho majetku? A druhý důvod je podstatnější – mnoho lidí si pak koupí moskeváka pod dojmem líbivého mazlivého psa milujícího vše a jednoho dne v jeho třech letech zůstanou zírat na mordu plnou pěny, která si podá cizího psa, člověka či upozorní někoho v rodině, kdo je pánem. A kdo na podcenění výchovy a nerespektování daného doplatí, netřeba psát… Dnes je to hra na dokonalé soužití dobráckých psů, hra, na jejíž druhé straně jsou denně usmrcovány miliony zdravých psů, kteří měli jen projev ne podle něčích představ. Psů, kteří se možná projevili, chovali jen tak, jak po nich člověk staletí chtěl. Existuje tolik plemen, že si z nich opravdu vybere každý – ne podle vzhledu, ale jen na základě svých reálných možností! Na světě je tolik psů hledajících domov ve věku, kdy už jasně vidíte povahu, předpoklady, nároky! A především – ne každý člověk má mít psa. Živořit a trápit se je něco jiného než žít spokojený život vedle člověka, který psa „vidí a cítí“. Vzájemné pouto vstřícnosti, empatie a lásky se psem je jedinečné!